reklama

Modelář a digitální fotografie

10.06.2004, VW, Komentáře (4)

Digitální fotografie je bezesporu fenoménem poslední doby. Modeláři patří mezi vysoce technicky zdatnou minoritu, které co do pokroku samozřejmě nehodlá zůstávat stranou. Digitální fotoaparát tedy patří k téměř již standardní výbavě podobně jako žhavení, nabíječka či vysílač. Mnozí modeláři tedy již digitální fotoaparát vlastní a další se jej chystají koupit. Ne každý má však představu co kupuje, pro jaký typ fotografie je ten který přístroj vhodný a jaké vlastnosti má od vybraného přístroje očekávat.

1. Co vlastně budeme fotografovat

 Nároky každého z nás se různí. Někdo fotografuje téměř výhradně statické snímky ze vzdálenosti několika metrů, občas nějaký detail z půlmetrové vzdálenosti a to mu stačí. Jiný vyžaduje poměrně široký rozsah možností od makrografie až po detailní momentky focené z velké vzdálenosti. Výběr přístroje a jeho parametrů by se tedy neměl omezovat jen podle toho, kolik můžeme či chceme investovat (koupě na splátky umí vyřešit ledacos), ale především podle toho, jaký typ snímků budeme pořizovat. Na statické snímky typické pro rodinnou fotografii (lehce mázlá skupinka do objektivu zírajících osob s kašnou na pozadí) postačuje prakticky každý přístroj. Nikdo neočekává, že taková fotografie bude dokonalá. Masově vyráběné snímky z kinofilmových kompaktů budou málokdy lepší. Otázkou je, zda Vám postačuje takový druh a kvalita fotografií i pro modelářské použití.

Většina těchto přístrojů je sice vcelku vhodná pro použití za ideálních světelných podmínek jako náhrada běžného kompaktu, ale postup stavby v potemnělé místnosti sklepní dílny s vestavěným bleskošidítkem, nebo detail letícího modelu (pakliže nebudete chtít riskovat vlastní život) s ním nafotíte jen s velkými obtížemi a výsledek nebude nic moc. Druhým extrémem jsou profesionální a poloprofesionální přístroje, u kterých se dá s vhodnou sadou příslušenství pořídit vysoce kvalitní snímky prakticky v jakékoliv situaci. Tělo těchto přístrojů obvykle vychází z profesionálních přístrojů běžné mokré cesty s tím, že namísto políčka světlocitlivého filmu očekává cvaknutí clony políčko světlocitlivého čipu. Příslušenství jako jsou objektivy se pak dá přehazovat mezi digitálním a běžným přístrojem a záleží jen na majiteli, jakými vymoženostmi svůj přístroj vybaví. Po pravdě řečeno je toto kategorie pro modelářskou veřejnost asi stejně nevhodná jako již zmíněná digitální šidítka.

Správný digitální fotoaparát by měl proto být někde na cestě mezi těmito dvěma extrémy. Modelář očekává, že svůj přístroj využije k fotografování letících modelů, že stejně snadno nafotí skupinku stojících lidí jako i detail amatérsky vyrobeného karburátoru. Takový rozsah již vyžaduje poměrně slušný objektiv a málokdo si uvědomuje, že soustava mnohdy plastových čoček o průměru několika milimetrů nikdy nemůže dát příliš přesvědčivé výsledky. Co ale dělat, když velký skleněný objektiv je tak drahý ? Většina lidí v takové situaci bohužel sahá po výrobcích nejnižší třídy a nedostatky objektivu se snaží dohnat jinými parametry - například zoom se snaží nahnat rozlišením, což jak ukážu v další kapitole není to nejlepší řešení.

2. Hon na megapixely

Výrobci i uživatelé mezi sebou soutěží, kdo bude mít přístroj s větším počtem pixelů. Je trochu zarážející, jak při této honičce lidé zapomínají za jednoduchou matematiku ze základní školy – prosté násobení a výpočet plochy obdélníka. Například rozdíl mezi 2 megapixely a 3 megapixely - na první pohled to vypadá, že druhá varianta je o polovinu lepší než ta první, že nám přinese 150% kvality té první varianty, ale je to jen matematická šalba a klam, jakých se výrobci velmi rádi dopouští. Proč udávat jako základní parametr dvojici čísel vyjadřující maximální počet pixelů na šířku a výšku, když lze zákazníka oklamat plošnou mírou ?

Uvažujme proto jinak – 2 miliony pixelů najdeme u přístrojů, jejichž maximální rozměr fotografie je 1600x1200 bodů. 3 miliony pixelů pak u přístrojů, jejichž obvyklý maximální rozměr fotografie je 2048 x 1536 bodů. V tomto úhlu pohledu již o tak moc velký nárůst kvality nejde – vždyť horizontálně i vertikálně jde o pouhých 25%. Schválně si nakreslete obdélník 16x12 cm a okolo něj pak 20x15 cm. Okolo prvního pak bude takřka zanedbatelný 1.5 a 2 cm okraj o který se náš snímek zvětší. To není nikterak povzbudivé zjištění. Skutečný význam by tedy měl asi až skok ze 2 na 6 či 8 megapixelů, což je pokrok daleko znatelnější. Další důvod, který mnozí lidé uvádějí jako důvod ke koupi modelu s větším počtem megapixelů je údajná náhrada za nedostatečný zoom.

Upřímně řečeno – pořádný zoom tímto způsobem nikdy nenahradíte. Opět nám pomůže primitivní matematika. Řekněme, že máme digitální fotoaparát 2Megapixely s 10x zoom objektivem a 8Megapixelový model s 3x zoom objektivem. Který myslíte, že nám pomůže udělat detailnější výsledný snímek 1600x1200 bodů (tedy ideální pro 10x15 fotografie jak ukážu v další kapitole) vzdáleného objektu ke kterému se nelze již více přiblížit ? U prvního přístroje je 1600x1200 přirozeným maximálním rozlišením, takže použijeme maximální zoom 10x a získáme přímo výsledný snímek. U druhého přístroje použijeme rovněž maximální zoom a maximální rozlišení, ovšem výsledný snímek vznikne vyříznutím 25% plochy (tedy 50% výšky a 50% šířky). U prvního přístroje nafotíme model, jehož délka při 1x zoom bude právě 1/10 šířky snímku a při 10x zoom bude zabírat snímek celý. Druhý přístroj při maximálním 3x zoom nafotí tento model tak, že bude zabírat 30% šířky snímku. Použijeme ořez a získáme tak snímek s modelem zabírajícím 60% šířky snímku. Z toho plyne, že v takovémto případě má 2Mpixelový stroj s 10x zoom objektivem stále ještě trochu navrch. Horší by to bylo v případě velkých snímků kde je požadováno především vyšší rozlišení, ale to je jiná otázka a modeláři obvykle chtějí snímky letících modelů a tady jak je vidět nepochodí s náhradou zoomu rozlišením.

3. Jak naložit s výslednými fotografiemi

Vlastník digitálního přístroje si brzy zvykne produkovat snímky po stovkách. Paměti na kartách bývá obvykle dostatek, pevné disky počítačů mají kapacitu velikou a na CD se fotografií také „pár“ vejde. O tom kam si fotografie ukládat se ale příliš rozepisovat nehodlám. To co je zajímavé z pohledu fotografa je další zpracování – tedy například přenos na papírovou verzi.

Tady bych se rád zastavil a nejdříve se trochu pohrabu v teorii. Přenesení snímku na papír je nutně provázeno jeho interpolací do rozlišení tiskového zařízení. Tady se opět vracíme k výrobcům a jejich smyslu pro férové uvádění údajů. V dobách, kdy se tisklo pouze černou jsme si všichni zvykli používat pojem DPI (Dots Per Inch) – tedy počet bodů na palec jako základní veličinu udávající, jak kvalitně dokáže tiskárna tisknout. S nástupem barvy nás však začali výrobci klamat – tvrdí nám, že naše fotografie budeme tisknout dokonce až v 32bitové barevné hloubce v rozlišeních 600,1200,2400 i více DPI. Ve skutečnosti ale udávané rozlišení je rozlišením pouhých několika základních barev kterými tiskárna disponuje (obvykle CMYK – takže 4 základní barvy včetně černé). Co zůstává skryto je fakt, že tiskárny barvy nemíchají (nanejvýš natisknout dva body na sebe), ale šikovně tisknou vedle sebe malé i větší barevné kapičky tak, aby omezené lidské oko vnímalo jinak docela pěkně kropenaté plochy jako souvislý odstín.

Viděl jsem sice snímky, které by se daly s normální fotografií plně srovnávat, ale ty byly z tiskárny s „rozlišením“ 4800x2400 DPI a použito bylo místo 4 rovnou 7 základních barev. Taková fotografie opravdu nemá chybu. Je to ale opět jen díky nedokonalosti lidského oka. Tato tiskárna pak když budeme uvažovat rozlišení v reálných barvách (tedy co bod to skutečně jeden odstín) poskytne odhadem příjemných 300 DPI. Jeden bod je pak tvořen čtvercem složeným z 16x8 bodů, kde každý bod má jednu ze 7 základních barev (CMYK + 3 barvy mimo černé ve světlejším odstínu).

Výrobci digitálních fotografií mají situaci daleko jednodušší – pro ně je 1 bod skutečným barevným bodem a pokud uvádí, že mají přístroje schopné vyrábět snímky s rozlišením 200 nebo 300 DPI, pak jde o rozlišení skutečné, nesimulované nějakým chytrým soutiskem do rastru z několika základních barev. Pro toho, kdo tedy touží po kvalitních papírových snímcích tedy existují 2 alternativy – buď vysoce kvalitní tiskárna s extrémně drahým tiskem a extrémním rozlišením, nebo zasílat snímky do fotolabu pomocí internetu, což je mimochodem mnou preferovaná možnost. Sice si 2 dny na snímky počkáte (než je převezou z výrobní linky do vybrané sběrny), ale zase to vyjde levněji a technologicky jde o shodné fotky jaké pořídíte u téže firmy z kinofilmu.

Při výrobě v rozlišení 300 DPI se při 1600x1200 bodech dostaneme k rozměru 5.33“ x 4“, což je cca 135x101mm a tedy obvyklých 15x10cm. Pro uvedený formát je tedy opravdu zbytečné fotit na více než 2Megapixely – cokoliv nad toto rozlišení se stejně vytratí. Pokud mimochodem hodláte získat A4 fotografie v přirozeném rozlišení digitálního fotoaparátu i stroje ve fotolabu, budete muset použít 8 Megapixelový přístroj! Samozřejmě, že Vám nikdo nebrání nechat si udělat A4 fotografii i z 2Megapixelového přístroje a viděl jsem i docela pěknou fotografii, která dokazuje, že i to lze. Je to ovšem opačný extrém, který bude fungovat jen za určitých podmínek. V reálu je samozřejmě 300 DPI docela dost a při 200 DPI (což mimochodem ještě stále některé fotolaby používají) se dá u formátu A4 v rozumné kvalitě dosáhnout i 4 megapixelovým přístrojem. Na druhou stranu – kdo si nechává tak velké fotky dělat že ?

© 2010 Ludvík Novotný